×Moje výtvory×

Mají komáři uši?

26. července 2007 v 12:55 | Kejtyna
Když jsem rozplácla dalšího komára a poškrábala se za krkem, kde seděl jeden komáří cucflek začala jsem nad těmahle potvorama hnusnýma přemýšlet. Víte, ten vysokofrekvenční hlas mi někdy nahání hrůzu. Teda, aby jste mě pochopili, komárů se nebojím, to bych byla cvok, ale nějak podvědomě už vím, že si na mě ten hmyzák, až usnu, pochutná.
Slyšela jsem že nějací borci vymysleli nějaký přístroj, který vydává stejný zvuk jako komár, aby odháněl mládež, páč ten slyší jen mladiství. Nevím, co je na tom pravdy. Ale je pravda že to bzučení komárů je brutal...Zajímalo by mě, jestli se poslouchají. Jestli vůbec mají uši? Já osobně zastávám názor, že komáři uši nemají. To by si děsně lezli na nervy (mají komáři nervy?nepotřebují pak neurologa?). Jen si to představte. Ale jak by se jinak dorozumívali? Mimicky asi ne a pantomimicky taky teda ne...
Komáři jsou hold zatraceně složití.Když se nevyznáme v komárech, jak se pak máme vyznat v lidech?

Internet - nenápadné hnízdo úchylů

22. července 2007 v 8:17 | Kejtyna
Před dvěma měsíci se mi ozvala šéfredaktorka z časopisu Dívka. Chtěla abych jí napsala něco o obtěžování na netu. Sice, když včera vyšel ten článek, bylo tam toho minimum, přesto mě napaslo rozepsat se o tom na blog.
Internet je v dnešní době docela běžná věc. Může si jej dovolit téměř každý.
Jenomže co je pro jednoho otevřená kniha může být pro druhého účinný prostředek či zbraň. Pod rouškou anonymity, kterou internet poskytuje, nepoznáte, kdo je na druhé straně. Jsem už "na síti" dost dlouhou dobu, a velmi často, takže vím o čem mluvím.
A takového "úchyla" jak my běžně označujeme každé prapodivné individum tu můžete potkat na každém kliknutí. Snad nejčastěji na tom narazíte na chatu.
Před pěti lety(´přibližně), jsem zabrouzdala do místnosti, která byla určená pro mládež 12,13, 14 (kdyby to tam nebylo napsané,tak neřeknu, ale jako na klasickém pokecu, tak to už je příliš...) a ani po třech minutách se mi ozval člověk a nabízel se mi, jak mi to udělá jazykem. Už jsem si zvykla, na netu jsou různí nadrženci.
Dostalo mně však, když semi tak po půl hodině ozval nějaký mladík z Čech a začal mi nabízet, že se mnou nafotí porno. Sice to neřekl doslovně, ale co iného pak vystihuje "pěkné lechtivé fotky"? Prý to nebude pro mně, snad kdybych chtěla pro svého kluka (myslím, že se zmínil i o rodičích, ale doufám, že to byl jen nevyvedený vtip). Po chvíli začal ustupovat, že stačí to fotit ve spodním prádle a tak...Od té doby se raději chatu pro mladistvé vyhýbám.
Nevím, ale přijde mi to úchylný chodit obtěžovat na chat, kde chodí děti, když o kousek níž se můžou "vyřádit" v místnostech typu "Uděláš mi to po netu?".
Taková web kamera, to je věc! Člověk se může natáčeta dokonce si povídat a zároveň vidět toho, kdo je na druhý straně. Avšak to by nebyli lidé, aby toho nevyužili ve své sexuální ukojení. Jedna moje známá mi kdysi vykládala, jak si psala přes ICQ s jedním pohodovým týpanem. Zjistili, že oba mají web kameru, tak proč to nezkusit? Jenomže s příjemného kluka, kterému mělo být kolem 17 se vyklubal ošklivý třicátník s exibicionistickými sklony, který jen potřeboval při svém onanování nějakého svědka, či co.
Někteří se nudí, u jiných je to úchylka. Ale s tím se musí u komunikační technologie jako je internet počítat.

O střepech

20. července 2007 v 15:50 | Kejtyna
Je to divný, ale o střepech ještě nikdy nikdo nenapsal. Na wikipedii střepy najdete v článku sklo definovány jako : Sklo je však velmi křehké a rozbijí se na ostré střepy. Já bych normálně o střepech nepsala, to bych už zrovna mohla psat o každé ptákovině, ale všimla jsem si, že střepy jsou v dnešní době strašně často naznačující nějakou symboliku.
Většinou bývají uváděny jako označení pro skupinu drobných věcí, které kdysi tvořily celek. Tedy střepy. Bývají často využívané prozaicky jako věc útočící na lidskou sentimentalitu. Vezměme třeba takový citát: "Až se ti v jeden krásn�

Stanou se z nás bezcitní lidé?

18. července 2007 v 9:13 | Kejtyna
Nedávno jsem se svým otcem (jávím, už to vypadá, že celý den nemám co na práci a poskakuju někde s nějakým bločkem a zapisuju co jsem kde slyšela, ale tak to fakt nejni...) prodělala menší výměnu názorů. (musim si postěžovat =D) Můj papá, nejenže mi vypnul kriminálku, zrovna když jsem se měla dozvědět, kdo je vrahem, ale místo omluvy, že to beztak mám na videu mi ještě jako bonbónek uštědřil přednášku.
Bylo to však něco naprosto ojedinělého. To, že televize i počítač kazí lidi vím od něj už dávno (naštěstí mi stále platí net, takže v poho...) ale dověděla jsem se zajímavou teorii. Věřili by jste tomu, že každý takový film (a nedejbože seriál! ) ubírá člověku špetku citu. Takože na konci takového seriálového maratonu se z nás stávají bezcitní lidé. Prý by se měli postřílet všichni režiséři takových filmů. Ach jo, a co potom ze mě vyroste?

Moje darky (darkness)

15. července 2007 v 18:46 | Kejtyna
Tak jsme s mamushkou trochu tvořily umělecká fota. Už je mi to aj blbý, jak sa furt nechávám fotit, ale nikdo jiný nechtěl. Mě šlo jen o to, aby tam byla nějaká osoba. Pro mě by bylo mnohem lepší, kdyby tam "pózoval" někdo jiný...no co, posuďte sami.

Z deníčku mého tripu po maďarsku

8. července 2007 v 15:37 | Kejtyna
Po kliknutí na Celý článek se vám zobrazí můj maďarský deníček.

Proč život není jen notový zápis?

8. července 2007 v 12:38 | Kejtyna
Byla by to nádhera. Brouzdat po taktech - první čtvrtý, čtvrtý první... nic by nebylo tak těžkého,protože bysmě věděli, jakým směrem se to ubírá. Přece nahoru a dolů. Zrychlit a zpomalit. Přidat a ubrat na dynamice, nebo úplně vypnout.
Kdyby byl život notovým zápisem, mohli bychom plynule klouzat z řádku na řádek. Nikam nespěchat, jen hrát. A nějaký postarší člověk, by perem smočeným do inkoustu připisoval noty, aby nám ten život zpestřil. Jen si to představte, jaké by to bylo, kdyby byl život notový zápis.

Nechytejte křečka v kleci

24. června 2007 v 8:30 | Kejtyna

Říkámi něco kroj a folklorní tradice?

17. června 2007 v 12:16 | Kejtyna
Slohová práce na zadané téma. S tímto dílkem jsem se umístila na 2. místě v soutěži Jaro regionu 2007 na téma "Říká mi něco kroj a folklorní tradice?"
Slohová práce: Říká mi něco kroj a folklorní tradice?
(úvaha, místy vypravování)
Milá sestro Kájo,
nejprve bych ti chtěla poděkovat za velmi zajímavý dopis. Rodičům se daří dobře, i když bratr má trochu špatné zdraví. Ptala ses mne, jak to funguje o svátcích ve vesnici, do které jsme se přistěhovali. Vždy Tě zajímaly jen věci, co nám odkázali naši předkové, viď? Udělám Ti radost a něco Ti o tom napíšu už i proto, že tato vesnice je dost tradičně založená a za tu dobu, co tu už jsme, jsem si na to stihla vytvořit svůj názor.
Nechci Ti tu psát vyčerpávající informace o kultuře ve vesnici, protože to všechno si můžeš v dnešní době najít na internetu.
Pro člověka z města je venkovská kultura "novým světem". Ve městě žije člověk "mezi čtyřmi stěnami" a o okolí nic moc neví. Možná zná pár sousedů. Kdežto tady je to jiné. Když už se něco slaví, tak většinou společně.
Nejlépe se tu oko pokochá při slavnostech, kdy se většina obyvatelstva oblékne do kroje. Kroj je podle mne jedno velké kulturní bohatství. Nejenže každá vesnice má jiný, ale i zde, na vesnici jsou různé odlišnosti. Líbí se mi to.
U kroje nejsou taková pravidla, jako v módě. Kdyby se řeklo: ,,To se bude nosit tak a to onak," tak by se tím podle mého názoru zabila krása kroje. Chtěl by někdo zavést řád k nošení kroje? Tak to by zrovna mohl všem vesničanům nechat ušít uniformy, jako vojákům. Nebo dresy - jako na spartakiádu.
Náš kroj však potvrzuje originalitu našich předků. Nebo ne? Najdou se na Slovácku dvě vesnice, které mají stejný kroj? Já myslím, že ne.
Na druhou stranu, aby sis to nemalovala moc barevně, i nošení kroje má svůj nepsaný řád. Ku příkladu bys tu nenašla jedinou ženu nebo dívku, kromě malých děvčátek, jež mají vlastní druh šatiček, která by si dovolila vzít ke kroji jiné punčochy než černé, nebo si dokonce nevzala žádné. Uznej sama, byl by to skandál a určitě by docela výrazně vyčnívala z davu.
Tedy kroj na mě působí vždy velkolepě. Zanechali nám ho naši předkové a já myslím, že bychom mu měli zachovat dobrou pověst. A když vidím zástup krojovaných, je mi jasné, že se o to vlastně všichni tady snaží.
Jistěže se někdo o našich krojích zmiňuje hanlivě. Zrovna nedávno jsem slyšela něco o "ošklivé strakatině" či o tom, že naši předkové byli "fanatici libující si v ohnivých barvách".
Když vidím jejich, náš, mnohobarevný kroj, říkám si: ,,Tak sem se naše evropská civilizace nedostala. Tito lidé ještě mají svůj kroj, na který jsou pyšní. Ani móda, ani móda se jej naštěstí ještě nedotkla..." . Umíš si představit, že by moderní způsob myšlení a styl oděvů pronikl i ke kroji? Ženy by pilně začaly zkracovat načechrané sukně a místo tradičního "obojku" by odhalily dekolt. A ovšem - černé punčochy už dávno nejsou "IN" , pochmurnou černou by tedy vystřídala trendy červená. Muži by pravděpodobně chodili bosi, protože vysoké čižmy jsou velmi nepohodlné. Jenom stařenky a lidé uctívající tradice, by před tím skandálem zavřeli oči.
Copak je cílem našeho života, aby svět byl všude stejný, všichni měli jediný střih šatů a stejně postavený dům, mluvili jednou řečí a ctili jeden jediný zvyk?
Poslední dobou mám takový dojem, že mnoho lidí, mladých lidí, kteří mají v rukou budoucnost celého folklorismu, krojem pohrdá.
Tradice. Neodmyslitelně patří ke kulturnímu životu. Za těch šest měsíců, co tu žijeme jsem si vytvořila k některým tradicím zvláštní vztah. Spoustu tradic tu udržují při životě jak starousedlíci, kteří nevynechají jedinou příležitost vyjít ven ve svém kroji, tak fandové tradic, kteří své děti již od nejútlejšího dětství vedou k lásce ke kroji a starým zvykům. Příkladem jsou aktivity dětí v mateřské škole, které navazují na folklorní kroužky ve škole, jež tato láska k hudbě a tanci neopouští. Líbí se mi to, protože pak mají děti k hudbě a tanci blíž. Mnohem blíž.
V sousedním domě žije rodina, která je dosti folklorně založená. Mají malé děvčátko - je to takové živé stříbro. Docela si s ní rozumím, často mi vypráví o tom, co dělají v tanečním kroužku, který navštěvuje.
Jsou to docela zajímavé informace. Nikdy bych nevěřila, že existuje tolik druhů tanců. Stejně jako má každá oblast svůj typický kroj, tak má i svůj tanec.Tady se prý tančí sedmikročka, bajiriš a sedlácké tance. Byla jsem se podívat na jednom jejich vystoupení. Bylo to velkolepé! Všichni byli tak sehraní!
Současné folklorní soubory předvádí nějaké činnosti, které jsou v dnešní době spíš jen historií. Za podívanou stojí takové "čepení" nevěsty či masopust.
Co je to vlastně folklor? Sice se většina tradičních činností nenávratně související s krojem shrnuje pod titulek "folklor, " ale dříve to byly pouze zvyky každodenního života, které se tímto snaží lidé uchovat pro další generace.
Ta holčička má kromě své rodiny v domě i babičku. Každý den vidím tu shrbenou stařenku s šátkem na hlavě, jak si to v kroji kvapí do místního kostela. To bylo pro mne dalším překvapením. Takže kroj někteří lidé nenosí jen na slavnosti. Vlastně ano. Vždyť folklor neodmyslitelně patří ke křesťanství a i to může být pro lidi, jako je tato stařenka slavnost.
Nemálo překvapená jsem byla, když s vyhlídkou blížících se Velikonoc jsem se dozvěděla, že i v tomto směru existuje spousta odlišností. Věřila bys, že i označení pro pomlázku je pro každou vesnici individuální? Tady se tomu říká "kančúch" , o pár kilometrů dále je to prý "tatar" a u nás, v Čechách, klasicky "pomlázka".
O tomto všem by se dala napsat celá kniha. Nikdy bych nevěřila, že moravský folklor je tak bohatý. Při slově tradice se každému hned vybaví Jízda králů, která je známá i v zahraničí. Ale to už je kapitola sama o sobě.
Zkrátka a dobře tento kraj je velmi rozmanitý, ať už svou přírodou či zvyky. Doufám, že se brzy shledáme při nějaké z těchto příležitostí.
Tvoje Katka

Piráti z Karibiku 3- Na konci světa: o krok výš, nebo propadák?

11. června 2007 v 18:41 | Kejtyna
Včera jsem byla v kině na Pirátech. Musím říct, že tam byly mnohem velkolepější efekty, více akce, méně vtipůa ke konci to byl dost saďák. Osobně musím říct, že jak to skončili s Willem a s Elisabeth tak to si pos....dvojka slibovala něco, něco.......já nevím prostě jsem si od toho slibovala víc.
Trojka mě docela zklamala.Chystá se čtverka. A já se ptám: není to už moc? Co víc na tom můžou ti filmaři ještě zvrtat? Prostě se mi to nelíbilo. Jako něco jo, ale ten konec s Willem..jako to fakt ne.
Já nevím jak vy, ale já su prostě na happy endy a tohle neskončilo podle mých představ. Adios. Ináč vám ten film vřele doporučuju.
P.S.Našla sem to na netu i s českýma titulkama. Je to po částech:

Proč je lepší vlastnit smeták než kluka?

6. června 2007 v 17:25 | Kejtyna
Tento článek se zakládá na pravdě a neslouží k uražení, pouze k pobavení.

Proč je lepší vlastnit smeták než kluka:

  • Smeták je vám věrný.
  • Smeták umí uklízet a dokonce to dělá rád.
  • Smeták nemá s erekcí problém.
  • Když vás smeták omrzí mrštíte jej do kouta a koupíte si nový.
  • Smeták si vás nevybírá. Vy si vyberete jej.
  • Smeták vám do ničeho nekecá.
  • Smetáka zajímá fotbal pouze tehdy, zajímá-li i vás.
  • Smeták umí tančit lépe než leckterý muž.
  • Můžete mít víc smetáků.
  • Smeták si o sobě nemyslí, že je něco víc než pouhý smeták.
  • Se smetákem nemusíte používat antikoncepci.
  • Smeták je velmi skladný.
  • Smeták je abstinent a nekuřák.

Proč je lepší vlastnit kluka než smeták:

???

Indiáni -minulost nebo utajená skutečnost?

4. června 2007 v 21:47 | Kejtyna
Každý snad v dnešní době ví, že indián - obyvatel Ameriky, mylně takto označený Kryštofem Kolumbem - nežije v Indii nýbrž v Americe. Jsou však Indiáni, původní američané, už jen postavami amerických westernů a zaprášených Mayovek, nebo tito lidé ještě žijí, stejně jako křováci, daleko od civilizace?
Dnes jsou indiáni spíše "komerční " záležitostí. Pořádají se dětské tábory s indiánskou tématikou, ponča nošené indiány jsou dnes celkem běžná věc, na internetu seženete běžně cokolivco vás napadne s výstroje či výzbroje původního američana, na tyto obyvatelé rezervací se jezdí lidé do USA dívat jako na nějaké atrakce, cvičené opice. Když dítěti řeknete, aby vám nakreslilo indiána nejspíš nebude vědět o co jde, v lepším případě vám nakreslí nějakou karikaturu s čelenkou a pérem za uchem.
Jak ale tedy původní američané žijí? Zde je část deníku, jednoho cestovatele, který se vydal po stopách Indiánů:
Hned ráno jsme se pustili po stopách Indiánù.
Mesa Verde National Park nám umožnil nahlédnout do dávné historie Indiánù a prakticky shlédnout archeologické dokumenty o jejich životě - indiánské ruiny i rekonstrukce jejich staveb a předmětù denní potřeby. Velmi nám to připomínalo období Velké Moravy u nás. Hlavní praktický poznatek byl, ze v souèastnosti žijí v indiánských rezervacích, které se zčásti rozprostírají na uzemí státu Utah, Colorado, Nove Mexiko a Arizona, dvě indiánské národnosti - Navahové a Hopiové.
Absolvovali jsme zajímavý okruh po jedné z mnoha indiánských ruin, včetně hlubokého sestupu skoro ke dnu kaňonu a lezeni po žebřících. Uvědomili jsme si, ze Indiáni byli asi první, kdo stavěli vícepodlažní domy. Do horních podlaží se však posouvali po žebřících.
Autem jsme absolvovali velký okruh kolem canyonu a ostatní ruiny si z dálky prohlédli.
Na nocleh jsme se přesunuli do oblasti Canyonu de Chelly. Nalézal se přímo v Indiánské rezervaci a byl dokonce bez poplatku. K večeři jsme si koupili čerstvé grilované kuře a dojal nás místní indiánský pes, který slušně opodál čekal až mu dáme zbytky. Hned za vysokou mezi byla u kempu indiánská vesnice a psu tam bylo asi moc, protože celou noc bylo slyšet jejich štěkot. Pozorovali jsme, ze v rezervaci jsou zajímavé ceny. Např. benzin je levnější. Indiáni jsou na každém kroku, hodně jich pracuje jako rangers, prodávají suvenýry, pracuji na úpravě silnic. Všichni jsou silně opáleni.
Tak to vypadá, že indiáni už nenosí péra za čelenkami.
Avšak indiánská hudba je stále populární. Když vzpomeneme třeba takovou skupinu Vanilla ninjas, tak některé písničky mají indiánskou tématiku. Také se při různých slavnostech čím dál častěji objevují stánky s indiánskými šperky a hlavně objíždí státy jedna indiánská skupina (CD zrovna nemám po ruce) která živě hraje takovou tu pohodovou hudbu z indiánského prostředí, vybírají peníze, prodávají CDs.

Náboženská víra = záchranné lano, nebo oprátka kolem krku II.

3. června 2007 v 15:12 | Kejtyna
Napsala jsem to , jako pokračování původního článku o náboženství ,ale doopravdy bych se chtěla věnovat něčemu jinému. Náhodou jsem při brouzdání po wikipedii, narazila na diskuzi ke článku Satanismus.
Vlastně ani nevím, jak to napsat, aby to znělo objktivně. Nějaká osoba na té diskuzi kritizovala článek že autor uvádí Satanismus jako zlo. Prý má mnoho lidí skreslenou představu o Satanismu. Prý si myslí, že satanisté chtějí vraždit. A teď je tu ta část se kterou musím souhlasit. Cituji: Ovšem z článku tak nějak vyznívá, že satanismus=zlo. To není pravda. Je to jako napsat článek o křesťanství, a v první větě popsat mnohoženství (mormoni), sektářské praktiky (jehovisti) a terorismus (v Irsku), ovšem například katolickou církev skoro nezmínit (ovšem velkou část článku na druhou stranu činí kopie devatera, jehož autorem je LaVey, který je podle tebe pro článek nerelevantní. Zajímavé. V knize, ze které devatero je, je i výslovné odmítnutí zabíjení pro účely oběti (a to i zvířat)
A teď dále, už jsem neprolétávala řádky jen tak jako před tím, ale začala pečlivě číst: Problém článku je, že realita satanismu je zcelka odlišná od situace popsané v článku. Analogie je zcela odpovídající. Občas někdo nazývající sám sebe satanistou (ať už je satanistou nebo nikoliv) provádí rituální vraždy. Stejně tak občas vraždí někdo, kdo se prohlašuje za křesťana (ať už je křesťanem či nikoliv). Těch doložených křesťanských vražd je mnohonásobně více než doložených satanistických vražd (pravda, křesťanů je také více). Ani v jednom případě to však není podstata náboženství (i když v křesťanské bibli je více výzev k zabíjení než v té satanistické).
Ehm.......musím říct, že na tom bude něco pravdy. Lidi, já vám na to kašlu. Ať už vraždit či ne, já jsem ateista (a trošičku buddhista).

Kterak se dnešní člověk utápí v materialismu

15. května 2007 v 20:48 | Kejtyna
Tenhle článek mě napadl už ve škole. Dokonce jsem jej už začala psát, ale pak mi někdo prvděpodobně čórnul "složku na dokumenty" takže zase nic...co ale téma mi to přijde zajímavé,takže to risknu a začnu psát znova.
Materialismus je filosofický směr, který tvrdí, že jediná věc, která existuje je hmota.Tohle je sice pravda, ale další definice to směruje tak, že materialismus je názor na prvotnosti hmoty před duchem. Takže pokud to někdo nepochopil, vysvětlím.
Spousta nás se v materialismu utápí. Pociťuje touhu po hmotných věcech okolo sebe. A víte co naši touhu ještě umocňuje? Reklamy.Spousta reklam. Valí se na nás ze všech stran. Z televize, z rádia, z internetu, ze schránek, z novin, časopisů, a modní katalogy jsou toho plné. Vyjdeme ven a co vidíme? Billboardy. Dokonce už jsem viděla i reklamu na Mountfield vlající za letadýlkem. A jak se té salvě ubránit? Asi nijak. Podlehnout. Vzít auto, naplnit peněženku, nacpat do nšj rodinu a vyrazit do ´Tesca nebo kam. Dokonce i můj pětiletý bráška se mi snažil (asi jako vlezlý podomní obchodník) prodat semínka pampelišek vkusně zabalená do igelitové tašky bůhví od čeho.
Co tím chci říct? Vlastně ani nevím. Prostřednictvím každého článku chci něco říct, ale teď chci spíš na to poukázat, zamyslet se. Víte buddhisté (já sama se nemohu a ani neodvažuju považovat za buddhistku, ale buddhismus sám o sobě se mi líbí) právě materialismus neuznávají. Podle nich totiž z materiálního bohatství budete mít jen chvilkovou radost, narozdíl od toho duchovního. To mi připomíná jeden článek, co jsem četla, jak žene má radost z koupeného oděvu do té doby,než si jej donese domů a uloži do police. Pak snad ještě když si jej poprvé veszme na sebe, ale to jen tak na okraj.
Kvůli věcem se člověk trápí. Závidí, chce je mít a když to vezmem s nadhledem, tak i zabíjí (o co asi jinak jde těm maníkům v amerických detektivkách, jak vraždí kvůli penězům. Tak co jiného by si za ně asi koupili, co?).
Víte, my toho máme mnoho a nevážíme si toho. Nechci tady kázat, je to úvaha. Ale mluvím z vlastní zkušenosti, páč já dřela půl roku na laptop "jako kůň" a teď už to beru jako samozdřejmost. Ano, je to tak. Luxus tady máme! Všíchni dohromady a každý sám za sebe! =D
Když jsem viděla, jak má matka balí spodní prádlo pro mou adoptovanou "sestru" do afriky s tím, že tam TAKOVÉ ZÁKLADNÍ VĚCI nemají, celkem mě to zarazilo. Tady máme karajkové, nohavičkové, klasické, tanga a co teprve ty barvy a materiály....a tam nemají. Prostě nemají nic. Představte si, tam chýše ze dřeva a hlíny a o pár tisíc kilometrů dále - mrakodrapy.
Ale to už fakt odbočuju. ALe zamyslete se nad tím!

Igelitové sáčky. Nemám je ráda.

7. května 2007 v 22:43 | Kejtyna
Igelitové sáčky. Nemám je ráda. A důvod? sou všude. Já vím, kolem nás je spousta věcí, které bych mohla ze stejného důvodu taky nesnášet, ale prostě igeliťáky. Je to hrůza. Neekologické (juj, zase začínám s kázáním) a balí se do nich skoro vše a pak nenacházejí další uplatnění,
Pečivo, oděvy, svačiny, ovoce, zelenina, nákup atd atd. Někde v eko časáku jsem četoa že zabránit tomu jde, když si dycky s sebou budeme nosti tašku a tak, pak totiž zabráníme nutnosti koupit igelitovou tašku. Jenomže, tadynejde o jednoho či dva člověky (brr. člověky. hrozné slovo).jde tu o ty velký hyper a super markety. Které jsou igeliťáky přímo přecpané, A k tomu jsou sáčky zdarma, a tak větčina lidí je bere automaticky. Prostě jen tak, do zásoby. Můžou se hodit.
Vždycky nechávám článkx tak trochu neukončené, položím otázku a nehledám odpověď. Tady však ani nemusím. Odpověď, jak snížit počet igelitových sáčků (není-li poptávka, sníží se nabídka) nosí v sobě každý z nás.
A stejně, název článku je, že nemám ráda igeliťáky. Takže svý už jsem řekla. A teď se čiňte vy.
P.S.V Americe je to ještě lepší. Tam jsou běžnější ty sáčky papírové. A to se i tady rozmáhá.

Pokus o zachycení vody...

28. dubna 2007 v 13:27 | Kejtyna
Venku krásně a foťák se přímo nabízí k použití. Tak dobrá, řekla jsem si.Napadlo mne zachytit vodu v pohybuve vzduchu. Stálo mě to spoustu marných pokusů, mokrý foťák a totálně zmáčeného asistenta.
Ale náhodou.......jedna fotka téměř vyšla:

Co se stane, až se nám podaří vyvraždit všechny klasiky?

27. dubna 2007 v 18:23 | Kejtyna
Jsou už pár desítek let po smrti, ale pořád jdou nám do hlav vtloukány jejich názory(ne, nemluvím o politicích) . Jsou to naši klasikové. Teď nevím, jestli si pod tím náhodou nepředstavíte, nějakého zesnulého Bacha a podobně, ale toho jsem zrovna na mysli neměla. Mluvím tu o literárních klasicích.
Dnešní mláděž, když už musí, tak v krajní nutnosti sáhne maximálně tak po Harrym Potterovi, detektivce či dívčím románu. A pokud kantor ve škole zadá jako zápis na přečtenou, tak náš milý žák zapne a počítač a udělá tu nejjednoduší věc -opíše to z i-netu. Jen málokterý dnes opráší takového Shakespeara, Widea či Němcovou.
Ale jak zabránit tomu masovému vraždění těch už jednou zesnulých? Asi to vyzní divně, ale přestat doporučovat četbu. Nevím jak vy, ale já (snad abych vystihla pravdivost sousloví "vzpurný teenager") nesnáším, když se mi někdo snaží něco vnutit (i když já mám co mluvit, když místo Harryho Pottera čtu Shakespeara a místo Evičky Farné a Hip Hopu poslouchám Beethovena, ale co už...). Myslím, že podobně (hloupě. ale já to beztak překousnu a přečtu to...) uvažuje spousta jiných mladistvých. Přece když si člověk najde něco sám, ať už informaci či knihu, tak si to bere víc, než když mu to někdo předepíše a nalajnuje..
Ale co by se stalo, kdyby se zastáncům našich klasiků nepodařilo zachránit je před tím pádem? Až by děti knihy zahrabaly na police, a celé dny by jen seděly před nějakými svítícími krabicemi, tak pak by se naši milí klasikové nejen obrátili v hrobě, ale pravděpodobně vědět to, tak vstanou z mrtých a to se tu pak budou dít věci!

Sem si trochu hrála s fotkama...

21. dubna 2007 v 17:22 | Kejtyna
Nedivte se, že je tam adresa deviant artu, mám tam účet

O bolesti

21. dubna 2007 v 16:44 | Kejtyna
Tenhle článek jsem vlastně v duchu začala psát už když jsem hrála zápas ve volejbale. Napadlo mě, že člověk postupně otupí, a bolest už ani necítí. Není tak tomu jen u volejbalu, kde za chvíli používáme otupělé paže jako zbraně, ale na bolest si za chvíli každý člověk zvykne.
Ano, mířím tím někam. Co bolest v srdci? Podvod a zrada? Často je psychická bolest "bolestivější" než ta fyzická. Ještě jsem však vůbec nepřišla k tomu, kam jsem mířila od začátku (a kupodivu mělo to nějaký směr). Ctěla bych najít odpověď na otázku, zda je to vůbec správné, když si člověk na tu bolest de facto zvykne.Přijde mu to samozdřejmé (narážím na to, jak spolužačka mlátila prstem o stůl a smála se, že ji to nebolí) a ani ji tak nevnímá.
Nevím, asi bych toto uzavřela, ještě bych však poznamenala, že fyzické rány se hojí rychleji než ty psychické...

Světový mír a anarchie

15. dubna 2007 v 19:15 | Kejtyna
Jedna moje známá mě přivedla k zamyšlení. To se mi stává docela často, že mě lidé v mým okolí nutí myslet, takže žádná novinka. Ale chtěla bych se pozastavit nad anarchií a světovým mírem.
Prostě mě to zaujalo. Anarchie. Většinouto bývá definováno jako bezvládí, "bordel ve státě", čas kdy nevládnš žádný řád (většinou za revolucí). Anarchie je prostě čas, kdy si každý dělá co chce. Jednoduše řečeno.Ecyklopedie Wikipedie to definuje takto: V případech, kdy se lidská společnost ocitne ve stavu takovéhoto dočasného neplánovaného bezvládí se často objevují jak případy bezprecedentní lidské solidarity a obětavosti, tak i odstrašující případy lidského hyenismu a egoismu.Stav anarchie dává jedinci svobodu a práva, která nejsou omezována veřejnou autoritou, což podle neanarchistů vede ke vzniku konfliktů, jelikož nelze bez formalizovaného vytyčení mezí absolutní svobodu a práva zajistit všem jedincům. Na druhou stranu, absence vlády podle soupenců anarchismunemusí znamenat nutně to samé, co absence jakékoliv organizace, byť tato by byla pravděpodobně zcela neformální, kdykoliv zrušitelná a ve své působnosti omezená časově i prostorově.
Anarchie je také často spojována s pojmem chaos, avšak anarchisté to odmítají.
Já osobně na anarchii nemám subjektivní názor, jelikož mě se vlastně jenom líbí to áčko v kolečku.
A co ten světový mír? Peace not war? Dá se snad o tom něco říct špatného? Když lidé nechtějí válku. Copak je něco špatného na mír? No asi je, když je tolik válek. To je děs. Jako by nemohl být klid. Ať se najdejeden člověk co chce válku a zkusí si jaké to je ji zažít. Věřím že pak změní názor.
Světový mír se obecně považuje za jeden z nejušlechtilejších cílů lidstva. Bohužel ještě nikoho nenapadlo uspořádat referendum na světový mír. Ale to by byla nádhera. Nikde by se nebojovalo a všichni by na sebe byli hodní. Jistě někdo z vás četl Slepičí polevku pro duše od M.V. Hansena a Jacka Canfielda. Je tam jeden článek nesoucí název Tommyho samolepka. Vypráví o šestiletém, odhodlaném chlapci, který chtělmír ve světě. Nevím jestli se mu to podařilo, ale cílevědoměsi za tím šel, a do dnešního dne,toto dítě prodalo více než 3 000 samolepek na auta, nesoucí prostý název:Mír prosím vás! Udělejte to pro nás, pro děti. Tommy
Tommy's Bumper Sticker
Já pevně věřím, že se nám všem i tommymu podaří společnými silami světový mír prosadit.
P.S. Dovolím si takový drobný dotaz: Myslíte,že kdyby nastalsvětový mír, byla by tu anarchie?
 
 

Reklama