×Kulturní deníček×

Antonio Moravia - Voyer, aneb muž, který se dívá

16. října 2008 v 1:28 | Kejtyna
Kniha o šmírákovi. Jinak to snad ani nazvat nelze. Kraťoulilinká knížečka čítající sto pohoršujících sránek. Zaujalo mne, jak autor z běžného dne maloměšťáka dokázal udělat erotické dobrodružství. Za vším viděl sex. Ano, viděl, to je ten správný výraz. Tato skopofilní kniha opravdu vidí.

Co musím již předem pochválit je geniální rozbor Mallarmého básně, která se táhne celým příběhem. Zkuste si ji přečíst jednou, dvakrát, stokrát...
Nevím, zda byl autor takový zhýralec, nebo se to jen zdálo, ale opravdu u některých částí aby se člověk červenal (takže mládeži do 15 let vstup zakázán!).

,,Zrovna když něco dělat nechceš, tak zakoušíš o to větší rozkoš, když to pak děláš."
(Antonio Moravia)

Kniha kupodivu není zas tak sexuální jak by se zdálo. Má i nějakou myšlenku. Jde o to, že otec, který je momentálně po jakési nehodě indisponován soupeří po erotické stránce se svým synem. A to ještě syn neví, že otec mu spí s manželkou...prostě milostný trojůhelník, do kterého se připletou další ženy...
Každopádně se autor pravděpodobně snažil o dobrý konec, což se mu moc nepodařilo. No dobrá, muž o nevěře ví, a přesto je celý nadšený, když žena co mu dělá jenom problémy se k němu vrátí zpátky...idiot...tohle bych já, mít pindíka, nikdy neudělala. Mám svou hrdost, což Moraviův hrdina pravděpodobně nemá. Škoda,jinak by to byla docela dobrá (úchylná) povídka...

Irvine Welsch - Trainspotting

11. října 2008 v 14:27 | Kejtyna
...nejprv jsem hledala knihu, narazila jsem na film. A potom čistě najednou, jako rána z čistého nebe mi pod nosem přistane i ta knížka...

Zajímalo mě, proč je tak populární. A zajímá mě to ještě teď. Trainspotting je o sexu, dogách, pohlavních nemocech, přátelství, násilí a penězích. A navíc je celý psán ve slangu, takže si člověk připadá, jako by to překládal z úplně jiného jazyka.
Každopádně Trainspotting oplývá nepřeberným množstvím skvělých hlášek. (* název Trainspotting je odvozený od zábavy skotské mládeže, která pozoruje příjezdy a odjezdy vlaků )
For example:
,,Dycky chceš to, co nemůžeš dostat, a věci, který sou ti popravdě fuk, dostaneš servírovaný na podnosu."
,,Někdy si fak myslim, že ten kolík ještě pořád věří, že erekce je na čurání přes vysoký zdi."
,,Skotsko bere drogy v psychické sebeobraně. "
(Irvine Welsch)

Co musím autorovi vytkout je nepřeberné množství dějství, které vypráví nespočet lidí. Já, jakožto zažraný čtenář jsem i přes svou zažranost pořádně zmatena. Kdo však od knihy čeká podobný zážitek, jako z filmu, nejspíš bude zklamaný. Záchodová scéna, kdy Ewen Bremmer se potápí v záchodové míse plné exkrementů je opravdu.....nechutná, ale přesto je to zážitek.

Takže pro fanšmejkry film i knihu doporučuju.

A na závěr jednu větičku, co mě opravdu pobavila: "Na proti za stolem Begbie naznačuje potřebu nějaké vydatnější stravy - Kurva já bych žral."

Simon Wiesenthal - Slunečnice

28. září 2008 v 16:26 | Kejtyna
,,Dělí nás jen půlhodina od svobody, ale pouhých pět minut od smrti. "
Nejprve bych moc ráda na úvod sem přidala něco málo o autorovi - tento člověk se za svého života zasloužil o spoustu spravedlnosti, proto jemnohdy dobré číst úvodníky na přebalech...
Simon Wiesenthal, (31. prosince 1908 Bučač - 20. září 2005 Vídeň) byl židovský aktivista v Rakousku, který zasvětil velkou část života vyhledávání uprchlých nacistických válečných zločinců a pachatelů holocaustu. Proto byl často označován za lovce nacistů, i když toto označení sám odmítal. Za svůj židovský původ byl za druhé světové války nacisty pronásledován a přežil pobyt v několika německých koncentračních táborech.(Zdroj: Wikipedie)
Co se týče knihy co jsem přečetla....její podtitul zní 'Vyprávění o vině a odpuštění' a vskutku to nic jiného není, takže pokud čekáte unikátní literární zážitek, tak se jej nedočkáte. Sice pan Wiesenthal nebyl nijak výjimečný spisovatel, ovšem to, co prožil v pracovních táborech a v ghettech výjimečné bylo.
Celá kniha je vlastně o jeho pobytu ve Lvově (jeden z 12, takže o další knihyměl postaráno), kdy se nachomýtnul při práci v jednom lazaretu k umírajícímu nacistovi. Nacista mu vyprávěl, jak odstřelovali jeden dům, kde bylo plno lidí a jak tehdy musel zabít rodinu i s malým dítětem. Tahle představa jej ve dne v noci děsila, přesto chtěl umřít s čistým štítem, proto chtěl, aby jej nějaký Žid vyslechl a odpustil mu. Simon tak neučinil. Potom však musel hodně přemýšlet, zda mu přece jen neměl odpustil...
Pro fanoušky literatury ze druhé světové je to literatura jako vyšitá. Ovšem měla jsem z knihy dojem, že autor z jedné myšlenky hned nemusel dělat celou knihu...Prostě nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě a obojího v "knize" nebylo moc...mnozí pamětníci shrnou své zážitky do jedné knihy, ale pan Wiesenthal napsal jeden jediný...nemám mu to za zlé, pravděpodobně to byl zážitek nejsilnější...
Takže kniha byla každopádně zajímavá, i když v ní netekla krev proudem. =)

Mika Waltari - Egypťan Sinuhet

19. září 2008 v 18:57 | Kejtyna
Jak teď prožívám svůj knižní maraton, tak za tuhle položku se mohu jen stydět. Přečíst tuto knihu mi trvalo víc než měsíc. Snad mě omlouvá počet stran - u staršího vydání je to 640 u novějšího kolem osmi set, ale je to vlastně jen o velikosti písma.
Takže jak stručně popsat tuhle knihu? Kniha o všem a o ničem. Jak jsem slyšela různé názory lidí na ni, mám z toho dojem, že ji nikdo správně nepochopil. Na přebalu je kniha představena jako epos - podle mě je to pouho pouhý denník, lidé v nakladatelství jej do této kategorie zařadili pouze proto, že děj se odehrává za dob velkých faraonů a že autor (žijící v dvacátém století takže žádný afričan) nazval kapitoly knihami.
Sinuhet - muž na vždy osamělý. I tak by se dala titulovat kniha. Názory na ni se liší člověk od člověka. Někdo to pochopil tak, že kniha vyzvedává nesmyslnost válek. Někdo (kdo to četl hoodně dávno) to pochopil tak, že kniha je o jedné ženě. Tak jaká je vlastně podstata té bichle? Nevím, zda já ji pochopila správně, ale i když žen i válek tam bylo nespočet, tak tam šlo o to, že hrdina zjišťuje, že nejenom božstvo, ale i veškeré lidské bytí je zbytečné. Kniha zpočátku divoká a nespoutaná končí pochmurně a osaměle. Přesto, že děj se rozbíhal do stran a autor se věnoval především válkám, tak jsem byla do knížky neskutečně zažraná, především ke konci. Proto nehodlám příliš rozebírat děj pro ty, co mají v plánu si ji přečíst (a nebojte se počtu stran, to se čte opravdu jedním dechem).
Nevím, zda to bylo knize ku prospěchu či ke škodě, ale velice často se tam opakovaly jisté fráze. Bylo jich tam mnohem víc, ale uvedu jen pár:
  • O zítřku předem nikdo nic neví.
  • Kdokoli jednou pil vodu Nilu, ten svou žízeň neuhasí vodou nižádné jiné země.
  • Tvá slova jsou jako bzučení mouchy v mých uších.
  • Zlato je jako prach u mých nohou.
Další věc, na kterou kniha poukazovala, byla síla lidské mysli. Opravdu bylo neuvěřitelné, jak si někdo něco dokázal vsugerovat a jeho tělo poslouchalo jeho mysl.
Egypt je známý svým polyteizmem. Přesto však ve městě Veset, kde se převážně děj odehrává, je pouze jeden bůh - Amon. A když se jednoho krásného dne objeví jiný bůh - Aton - nastane tvrdá a krvavá bitva.
Jelikož má být Sinuhet provždy osamělým všichni lidé, až na výjímky, jež miloval, zemřou. Ať již jeho rukou, či je zavraždí někdo jiný, ba oni sami. To jediné bych snad mohla autorovi vytknout. Moc krve. Bylo tam prolito až příliš mnoho krve. A lidé zůstali nevrlí a zatrpklí. A osamělí.
"Vědění se nemá pokořit před mocí" (Mika Waltari)

Na závěr bych popřála hodně štěstí všem knihomolům a bibliofilům. A já se jdu vrhnout na další knížku.

Jane Austenová - Pýcha a předsudek

18. srpna 2008 v 9:43 | Kejtyna
Když jsem shlédla stejnojmené divadelní představení, řekla jsem si, že tu knížku si rozhodně musím přečíst. Možná si časem najdu i ten film, který natočil Joe Wright podle téhle knihy...
Autorka si našla velmi dobré prostředí i čas. Vlastně si vybrala to, které ona sama tak důvěrně znala- přelom 18. až 19. století. Komplikovaný příběh o lidských neřestech. Vždy, když jsem četla knížku, která měla více než 200 stran a víc než 10 postav kniha mě přestala bavit, v postavách a ději jsem měla zmatek.
Ovšem Austenová tomu učinila zadost, když ke dvě stě stranám přidala dalších sto deset, postav v knize bylo nespočet a navíc ještě spousta míst, kde se děj odehrával. Avšak ani tím kniha neztrácí na svém kouzlu. Ba právě naopak. Sice podle mě nepatří k těm superčtivým knihám, ale pořád je to kniha, kterou jsem otevírala s radostí.
Musím uznat, že se autorka povznesla nad svou dobu. Málokdo v osmnáctém století by našel tolik odvahy a nelíčil ženu jako slušnou puťku, ale jako drzou a svéhlavou osobnost.
Děj je spletitý a zajímavý. Snad kdybych dopředu nevěděla jak to dopadne...Kniha se mi líbila a doporučila bych ji všem, co se chtějí dozvědět něco o lidské pýše a předsudku =). A teďvážně, je to spíš taková "holčíčí" četba, už i proto, že se děj odehrává většinou v dámské společnosti a hlavní hrdinkou je jak jinak než žena...enjoy it!

Candace Bushnellová - Sex ve městě

5. srpna 2008 v 12:22 | Kejtyna
Dlouho jsem se rozmýšlela nad tím, zda sem tuhle knížku vůbec uvést. Není nikterak duchaplná a člověku moc nedá...
Knihu jsem vyhledala na základě všeobecně známého i když v Česku ne moc úspěšného stejnojmeného seriálu. Avšak jak jsem ihned po otevření knihy zjistila, není jen pro příznivce seriálu.Autorka tam osobitým stylem popisuje svérázné a někdy bizarní situace, které se vám při sexu snad ani stát nemohou. Na můj styl moc škatulkuje a globalizuje. Možná je to účel, snad to má své vlastní kouzlo, ovšem dělit muže na ty, co spí s modelkami a na ty co s modelkami nespí mi přijde poněkud degradující pro "civilistku" jak Buschnellová svižně nazvala "obyčejnou" ženu.
Naopak se mi na knize líbí, že povzbuzuje erotiku i v pokročilejším věku (co se týče mého okolí "kolem čtyřicítky" tak mám dojem, jako by většina z nich zapomněla co to vůbec ten sex je...).
Ovšem co se mi na knize vůbec nelíbí je vratká dějová linie. Vlastně skoro žádnou linii nemá. Člověk vůbec neví, kam to směřuje. A pokud jste fanoušci (spíš fanynky) onoho seriálu, tak si pište, že v "seriálové předloze" budete mít guláš. Protože v knize lze pouze o globalizování sexu. Až někdy uprostřed narazíte na jakousi Carrie Bradshawovou a pana Božského. Ovšem čtyři kamarádky tam nejsou až tak přesně. Sice se tam objeví jména jako Samanta Jonesová, Skipper, Stanford Blach aj. ovšem fanšmejkr pochopí, že koupí knihy udělal velkou chybu.
Tak co na závěr? Já mám z knihy smíšené pocity, takže bych doporučila, ať se nezahrnujete iluzemi či velkým očekáváím a se střízlivou myslí si klidně knihu přečtěte. Ovšem nečekejte nic převratného.

Edith Hahn Beer - Byla jsem ženou nacistického oficíra

20. července 2008 v 12:43 | Kejtyna
Tuhle knížku jsem dostala od svého bývalého třídního učitele. Jelikož má na knihy dobrý vkus, tak jsem byla upřímně zvědavá, jaká bude.
A byla výborná. Teď to hodnotím z pohledu literárního. Protože to, co bylo uvnitř se popsat nedá. Byla tam shrnutá celá druhá velká přesně taková jaká byla. Příběh o ženě, která přežila holokaust. Je to něco naprosto jiného než byl Pianista od Wladyslawa Szpilmana. A také to nebylo tak naivní a nevědomé jako Říkali mi Leni od Zdeňky Bezděkové. Bylo to svěží a zároveň drsné. Prolínala tím veškerá skutečnost II. světové války, kterou jsem kdy viděla jakkoliv kulturně zpracovanou. Útok na Pearl Harbor, árizace dětí z okupovaných zemí, drsnost ruských vojsk, autorka se zmiňovala i o Simonu Wiesenthalovi, o muži, který stíhal nacisty (chystám si od něj přečíst taky nějakou tu knížku).
Knihu nebudu hodnotit jako obykle, protože to, co je v ní, není fikce. Je to skutečný příběh židovky, kterou okolnosti donutili k tomu, aby zanevřela na své náboženství, víru i rodinu a stala se úplně novým člověkem. A tak místo někoho, po kom se může šlapat, se z ní stala uznávaná árijka, která si vzala nacistu. Její život byl opravdu velmi zajímavý, asi tak, jako každého člověka, kterého poznamenalo šoa.
Je fascinující a dojemné zároveň, jak Židé ve svých pamětech nezapomenou podotknout kolik momentů jim zachránilo život. Museli to být děti Štěstěni nebo pořádní blázni, protože těch náhod bylo tolik, že sama při čtení hledím, jak se jim vůbec podařilo přežít...stačil by jeden chybný krok...
Knížku každopádně všem doporučuji.

Charlotte Brontëová - Jana Eyrová

15. července 2008 v 12:55 | Kejtyna
O tomto románu jsem už hodně slyšela a tak jsem netrpělivá a příjemně natěšená otevřela postarší vazbu. Bohužel jsem byla překvpená. A nepříjemně.
Čekal mě na 377 stranách rozvláčný děj, který člověka při čtení unavuje, vyprávění je seskládané ze spousty nepodstatných detailů. Na konci sice zjišťuji, že nepodstatné detaily nebyly zas tak zbytečné, nicméně pokud autorka nepsala "z hlavy" a pokud tedy měla jistou představu o tom, kudy se bude děj ubírat, mohla to napsat mnohem jednodušeji.
Brontëová ve svých dílech nikdy neopomene na francouzštinu, která jí nikdy nebyla cizí a také na obraz mladé angličanky, které imponují starší muži, a která se z nouze stane vychovatelkou. Děj knihy samotné mi nepřišel nikterak svěží a od Brontëové jsem něco podobného očekávala. Mladá dívka, sirotek, se od zlé tety dostane do klášterní školy, odtamtud již jako učitelka odjede na soukromé panství v Thornfieldu, jakožto vychovatelka pro malou dívku Adélku. Jednou za čas tak přijíždí pán domu, jistý pan Rochster. A zde již každého asi napadne, jak ta kniha dopadne. Jejich vzájemné sympatie se postupně stupňují. Avšak když spolu stanou před oltářem, tak Jana zjistí , že pan Rochester je již jednou ženatý, proto utíká (tady jsem přeskočila 100 stránek, které popisovaly její život na útěku). Ale nakonech se k němu vrátí, pan Rochester je slepý (netuším jak k tomu přišel) a za tři dny je svatba. A podvou letech manželství zázračně začne vidět. Happy end!
Kniha nebyla zas tak špatná, jisté části byly i docela čtivé, i když po stranu 91 jsem měla pocit že nad knihou usnu. Co jí můžu ještě vyčist jsou rozhovory ve francouzštině. Byly sice vysvětleny vzadu knihy, ale na to jsem narazila náhodou, až když jsem ji dočítala.
Kniha nebyla nejhorší, ale doufám, že mě žádné okolnosti nepřinutí ji číst znova!

Johann Wolfgang Goethe - Utrpení mladého Werthera

9. června 2008 v 3:21 | Kejtyna
PKniha je soubor dopisů, které posílá jistý Werther svému příteli Vilémovi roku 1771. Lotta, kterou Werther miluje, se vdá za jiného. Werther je zdrcen a zabije se. Po vydání této knížky následovala vlna sebevražd. Kniha ovlivnila i tehdejší módu. Byla přeložena do jazyků celé Evropy i části Asie. Díky její autentičnosti se lidé ztotožňovali s hlavním hrdinou a paradoxně též páchali sebevraždy, proto byla tato kniha dlouhou dobu zakázaná.
Když mi kamarádka vyprávěla o knize ve které se z vyrovnaného mladého muže stane na konci troska, moc mne to nezaujalo. Ovšem, když jsem se dozvěděla, jaké ohlasy měla kniha ve své době, zatoužila jsem po tom, si ji přečíst. Nijak mne nepřekvapila, ale ani nezklamala. Zoufalé počínání zamilovaného blázna.
Kniha není dlouhá, je to zhruba 110 stran a jelikož jsem i já znala všeobecně známý konec, tutíž jsem asi už asi od polovičky netrpělivě čekala,kdy Wertherovi přeskočí. Nicméně závr mohl autor udělat více nonšalantněji - podle mě přeháněl, když napsal, že si hrdina vystřelil mozek z hlavy v šest hodin ráno, mozek mu z hlavy vyhřezl, ale ještě dalších šest hodin mu tepalo srdce a fungovaly plíce než umřel. Přesto, že tam ležel v kaluži krve. Přijde mi to neeálné. A také bych se hlouběji ponořila do toho závěrečného pohřbu. Neodbyla bych závěr Utrpení slovy: V noci, k jedenácté, dal ho pohřbít na místě, které si vyvolil. Otec a synové šli za mrtvým. Albert k tomu neměl sil. Báli se o Lottin život. Řemeslníci ho nesli. Za rakví nebylo kněze.
Přijde mi to poněkud suchopárné. Já bych tam být panem Goethem popsala měsíc jasně svítící na nebi, ten mráz i hrůzu, kterou pociťoval celý ten nešťastný průvod a v neposlední řadě Lottino zoufalství, protože ona jej přece milovala...!
Tak za tek konec má ode mě jedna mínus.

Nová rubrika

31. května 2008 v 12:41 | Kejtyna
Tak mě napadlo, to tu trochu pozměnit, a tak jsem přidala novou rubriku. Nečekejte však nějaké zápisy, které pomohou školou povinným. Budu se tu věnovat kritice a rozboru mnou vybraných děl. A nečekejte nějaké dívčí románky, z toho jsem vyrostla.
Víte, dnešní mládež knihami opovrhuje. Nejspíš proto, že je stejnějako mě kantoři nutili do Starých pověstí českých, takže nejen Praotce Čecha, ale celého písma máte plný zuby. Ovšem pokud se dostanete přes tuhle fázi a neupadnete do doby, kdy za vrcholnou literaturu budete považovat Ferdu Mravence nebo Harryho Pottera, tak najdete skvělej svět. Takový, kde se musíte zamýšlet nejen nad tím, jak to dopadne, ale i nad tím, co autora vedlo k tomu aby takové dílo napsal.
Momentálně načítám Utrpení mladého Werthera od J. W. Goetheho. Prozatím vřele doporučuji!
 
 

Reklama