Červen 2009

Sonet č. 66

30. června 2009 v 23:52 | Kejtyna |  ×William Shakespeare×
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

ORIGINÁL:
Tired with all these, for restful death I cry:
As to behold desert a beggar born,
And needy nothing trimmed in jollity,
And purest faith unhappily forsworn,

And gilded honour shamefully misplaced,
And maiden virtue rudely strumpeted,
And right perfection wrongfully disgraced,
And strength by limping sway disabled,

And art made tongue-tied by authority,
And folly, doctor-like, controlling skill,
And simple truth miscalled simplicity,
And captive good attending captain ill.

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.

Sonet č. 95

30. června 2009 v 23:49 | Kejtyna |  ×William Shakespeare×
Jak umíš učinit milou a líbeznou tu hanbu, jež jak červ na růži ze zahrady zle třísní kvetoucí jméno, jimž tebe zvou!

A v jakou sladkou ctnost ukrýváš svoje zrady! I ten, kdo hovoří o tom, jak trávíš dni, a lehkovážně se dotkne tvé nestálosti, třebas tě pokáral, je to zas chválení, sotva tě jmenuje, už tě všech výtek zprostil!

Ach, jaký palác se dostal těm neřestím,které si našly dům v tobě,můj znejmilejší, kde závoj krásy vždy přikryje každý stín a kde je pro pohled všecko hned líbeznější.
Važ si té výsady, ty moje drahé srdce : i nejostřejší nůž se ztupí v špatné ruce!

ORIGINÁL:
How sweet and lovely dost thou make the shame
Which, like a canker in the fragrant rose,
Doth spot the beauty of thy budding name!
O, in what sweets dost thou thy sins enclose!
That tongue that tells the story of thy days,
Making lascivious comments on thy sport,
Cannot dispraise but in a kind of praise;
Naming thy name blesses an ill report.
O, what a mansion have those vices got
Which for their habitation chose out thee,
Where beauty's veil doth cover every blot,
And all things turn to fair that eyes can see!
Take heed, dear heart, of this large privilege;
The hardest knife ill-used doth lose his edge.