Březen 2009

Místo k sezení

16. března 2009 v 20:18 | Kejtyna |  ×Úvahy×
Také dojíždíte do školy či práce busem? Jistě to znáte - hlava na hlavě, když máte štěstí - sednete si, a když ne, tak patříte mezi těch pár "vlajících na tyči".
Spousta sedících pozoruje nově příchozí. Mladí, staří, veselí, smutní, většinou obtěžkáni taškami, batohy či francouzskými holemi. Občas, když nastoupí někdo starý nebo (nedejbože) s dítětem ozvou se slova, která v tomto kontextu slýcháme čím dál řídčeji: "Sedněte si, já postojím." načež se autor postaví a poodstoupí, aby si mohl sednout ten, kdo to podle něj potřebuje více.
Jenomže čím déle jezdím, tím silnější mám dojem, že tato věta je ojedinělejší a ze stěn autobusů se pomalu vytrácí. Proč? Ubývá snad starých, nemocných nebo maminek s dětmi? Ne, je jich pořád stejně, ne-li ještě víc, pokud statistiky nelžou.
Každý, kdo sedí většinou bez zájmu sleduje okolí. Někdo se zase v duchu omlouvá: "Proč si mám stoupat zrovna já, jsou tu i jiní, mnohem mladší a já jsem tak unavený/á ze školy (práce)…" A tak nakonec nebohá seniorka zůstává napospas svým křehkým nohám a ostatním cestujícím. Je to možná tím, že máme každý v hlavě jakousi stupnici, kterou se nevědomky řídíme, když přemýšlíme nad 'místem k sezení'.
  1. Věk stojáka. Spousta lidí neustále v duchu posouvá tu pomyslnou věkovou hranici. Je to nad 40? Nad 50? Nad 60? Nebo pustíme prostě jen toho, kdo vypadá, že mu sezení prospěje víc než nám?
  2. Náš věk. Zde nastupují na řadu výmluvy typu: "A proč já, když je tu tolik jiných, proč si třeba nestoupne jedna s těch pěti desítek tam ve předu? Takové by se do autobusu neměly ani pouštět. " Než se ovšem rozmyslíte, tak stařenku pustí někdo jiný.
  3. Pohlaví dotyčného. Zde se hodí pár cizích slovíček - diskriminace a emancipace. To, že pustíte si sednout muže, je mnohem méně pravděpodobnější než to, že pustíte ženu. Řeknete si: "A proč bych jako měla pouštět chlapa? A co že je mu 70 a že sotva stojí na nohou (přeháním), je to chlap a ti mají být galantní, to já mám sedět. " Ale dámy, co naše sladká doba emancipace? Na jedné internetové diskuzi jsem narazila na smutný fakt, že maminku na mateřské pustí skoro každý, ale kolik chlapů s dítětem si sedne v plném autobuse?
Nedávno jsem jela ve stoje v autobuse a náhodou jsem zaslechla, jak baví dvě dámy v letech. Sledovaly při tom dívky, které seděly a ty dvě paní nechaly stát. Dámy hovořily právě o tom, že při svých křečových žilách, rozvrzaných kolenech a bůhvíčem ještě musí stát. Jedna trefně argumentovala: "Jen je nech, až budů staré, taky je nikdo nepustí sednůt, tož ať si posedíja. " A je to fakt. Zkuste si jen na okamžik představit, jak budete schvácení nemocemi za pár desítek let jezdit autobusy, ve stoje, obtěžkáni taškami z Billy a Bůh ví čeho ještě, cestovat autobusem a ve stoje pozorovat, jak si mladí vezou zadky.
Takže až příště pojedete autobusem, pozorně se rozhlédněte a zamyslete se nad mými slovy.