Tejpovací pásky

10. června 2017 v 22:19 | Kejtyna |  Testování produktů
Nově jsem se pustila také do testování produktů. Mým prvním experimentem byla tejpovací páska od Poštovnézdarma.cz . Metoda tejpování si v posledních letech získává stále větší oblibu a to především díky sportovním přenosům, kde můžeme vidět různobarevné tejpovací pásky přímo na tělech sportovců. Tejpování jako takové je však známé několik desítek let. Nejdříve se používaly fixační tejpovací pásky, které měly podpořit svaly a klouby ve sportovní činnosti. Postupem času se však začaly používat pružnější materiály, které dnes známe jako tzv. kinesio tape.


V e-shopu se mi líbilo, že zde byl široký výběr různých barev pásek. Aplikace pásky byla velmi jednoduchá. Nicméně co se efektivnosti týče, tak se poměrně brzy začla odlepovat, takže sval dlouho zpevňovat nevydržela...
 

Poezie všedního dne

13. dubna 2017 v 16:59 | Kejtyna |  ×Moje výtvory×
Někdy bych byla ráda, kdyby ze mě vypadlo něco moudrého,
jako z Karla Kryla,
avšak veškerou svou romantickou duši i svého poetu malého,
jsem před lety zabila.

Namísto něj nastoupil Ironik.
Ošklivý, tvrdý a silný jako býk.
Nikoho nemá rád,
bohužel ani sebe,
tápe, čeká pád,
a nevěří v nebe.

Ledy zimy otají,
a přijde jaro. Potají.
A paprsky slunce pohladí tvou tvář
a ty náhle uvidíš tu zář.
V ní spatříš sám sebe
a svou duši potrhanou.

Napřáhneš své ruce v naději,
že dostaneš se z toho neštěstí,
odevzdáš vše a vydáš se na cestu, která nikam nevede,
doufajíc v lepší život.

A na té cestě uvidíš člověka bez charakteru.
Tomu se vyhni, ten nezná hranice.
Záda ohnutá, ruce bolavé,
na rtech ironický úsměv.

Tomu se vyhni, ten člověk jsi ty.

Nostalgie

11. července 2016 v 21:03 | Kejtyna |  ×Moje výtvory×
Jsme stále spolu,
a přece tak sami.
A je málo lidí,
kteří chtějí být s námi.
A ti, jež s námi býti chtěli,
ti už nás dávno opustili.

Jsme stále spolu,
ač jímá nás nejistota,
z našeho života
a z celého toho světa.
Člověk se stále za něčím honí,
nevidíc svůj cíl,
jak ubohý pes,
co ocas svůj by rád chytil.

Jsme tu pořád. A spolu.
Na kordy, na nože
občas spolu sdílíme i lože.
A cokoliv řeknete může být a bude použito proti vám.
 


Večerní romance

25. února 2016 v 23:34 | Kejtyna |  ×Moje výtvory×
Jak v životě člověk je sám,
jak srdce má posedlé touhou po neznámu,
připomínám si, že ještě sebe mám,
před světem hraju velkou dámu.

Duše prázdná, na srdci bolest a strach,
bloudím bezprizorně, jak křoví na poušti,
snaha o pocit nějakého bytí,
po letech z něj zbude jen prach.

Cítíš se bezradný, ztracený, nešťastný,
nikdo ti nepomůže,
snad ani nemůže.

Slzy do očí derou se a ty nenávidíš celý svět,
ta nespravedlnost!
Život je jen sled dobrých a špatných rozhodnutí,
a jejich zkurvenejch následků.

Otevřít oči, zvednout hlavu a jít dál,
nemyslet, neplakat a nevybočit z davu,
jen si měj svou vlastní hlavu,
pak shoříš v pekle.

A kdo ne?


Emancipace na vesnici? Možná v příštím století..

8. ledna 2016 v 22:20 | Kejtyna |  ×Alternativní životní styl×
Po dlouhé době jsem se rozhodla přispět na svůj starý blog. Dovedla mě k tomu myšlenka, že přestože žijeme ve 21. století, tak se stále cítím jako žena méněcená v postavení vůči mužům.
Nevím, jak to chodí ve městech, ale zde na malé vesnici to funguje stále ve stejných kolejích. Naslouchám rozhovoru mužů, a když vyřknu nějakou svou myšlenku, abych se zapojila do debaty, tak buď mne vůbec nepustí ke slovu a nebo můj názor (ať je sebelepší) nechají bez povšimnutí. Nepovažuji se za hloupou a tenhle přístup mě deptá.
Nedávno jsme měli s manželem diskuzi o tom, že mě nebaví do konce života jen mýt nádobí a uklízet. A že by se také mohl trochu zapojit do chodu domácnosti a ne jen chodit a trousit špinavé nádobí/ prádlo/ cokoliv. Odvětil mi, že od toho jsou ženy, aby po mužích uklízely. Mou námitku, že mám i lepší věci na práci nebral v potaz.
A v neposlední řadě je tu společenský život. Chlap se sebere, jde do hospody, ztříská se a je to bráno jako normální věc. Svobodný, ženatý, rozvedený, nikdo to neřeší. Kdyby se však sebrala vdaná žena a šla se opít do baru (kdyby tu nějaký byl) či do hospody nebo na nějakou místní diskotéku, tak by to způsobilo obecné pozdvižení.
Kde je spravedlnost a rovnost, za kterou ženy tak dlouho bojovaly? Jaktože žena, byť může být chytřejší než lecjaký chlap stejně není brána v potaz?

Sonet č. 57

9. srpna 2009 v 12:21 | Kejtyna |  ×William Shakespeare×
Když jsem tvůj otrok, tak co můžu chtít,
než ve dne v noci čekat na tvůj rozkaz,
jak by se dal můj čas líp naplnit,
než nemyslet a klanět se ti po pás.
Hodiny běží světem bez konce,
pro tebe hlídám je, můj pane, stále,
necítím hořkost, přijmu dokonce,
až mi dáš, svému služebníku, vale.
Ptát se tě na pletky, to byl byl jed,
to jako žárlivost a závist vyzní,
jsem otrok, a tak musím přihlížet,
jak jiné, jiné obšťastňuješ přízní.

Láska je slepá, dělej si, co chceš,
nemám to za špatnost a za faleš.

ORIGINÁL:
Being your slave, what should I do but tend
Upon the hours and times of your desire?
I have no precious time* at all to spend,
Nor services to do, till you require.
Nor dare I chide the world-without-end hour
Whilst I, my sovereign, watch the clock for you,
Nor think the bitterness of absence sour
When you have bid your servant once adieu;
Nor dare I question with my jealous thought
Where you may be, or your affairs suppose,
But, like a sad slave, stay and think of nought
Save, where you are how happy you make those.
So true a fool is love that in your will,
Though you do any thing, he thinks no ill.

Bratři Ebenové - Sonet 57, Sonet 66

9. srpna 2009 v 12:19 | Kejtyna |  ×Hudba×
Pro fanoušky Shakespeara a Bratří Ebenů...


Sonet č. 34

1. července 2009 v 0:08 | Kejtyna |  ×William Shakespeare×
Pročpak jsi sliboval krásný den bez oblaků,
proč jsi mne nechal jít bez pláště na cesty,
když mne pak překvapil čas plný nízkých mraků,
ve kterých ses mi skryl jak v dýmu také ty?
Abys teď setřel déšť s mé rozpraskané tváře,
nestačí, jestliže zasvitneš z oblaků:
Kdopak by chválil lék,kdo by stál o lékaře,
jenž ránu zacelí a nechá plno švů?
Ani tvůj stud mnou strast nezmírní - marná snaha:
I když ty lituješ, já nesu její tíž,
zármutek toho,kdo ublížil, nepomáhá tomu,
kdo musí nést tu křivdu jako kříž.
Ale ty slzy, ach, ty perly lásky tvé,
ty slzy bohaté vykoupí všechno zlé.

ORIGINÁL:
Why didst thou promise such a beauteous day,
And make me travel forth without my cloak,
To let base clouds o'ertake me in my way,
Hiding thy bravery in their rotten smoke?
'Tis not enough that through the cloud thou break,
To dry the rain on my storm-beaten face,
For no man well of such a salve can speak
That heals the wound and cures not the disgrace:
Nor can thy shame give physic to my grief;
Though thou repent, yet I have still the loss:
The offender's sorrow lends but weak relief
To him that bears the strong offence's cross.
Ah! but those tears are pearl which thy love sheds,
And they are rich and ransom all ill deeds.

Sonet č. 66

30. června 2009 v 23:52 | Kejtyna |  ×William Shakespeare×
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

ORIGINÁL:
Tired with all these, for restful death I cry:
As to behold desert a beggar born,
And needy nothing trimmed in jollity,
And purest faith unhappily forsworn,

And gilded honour shamefully misplaced,
And maiden virtue rudely strumpeted,
And right perfection wrongfully disgraced,
And strength by limping sway disabled,

And art made tongue-tied by authority,
And folly, doctor-like, controlling skill,
And simple truth miscalled simplicity,
And captive good attending captain ill.

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.

Sonet č. 95

30. června 2009 v 23:49 | Kejtyna |  ×William Shakespeare×
Jak umíš učinit milou a líbeznou tu hanbu, jež jak červ na růži ze zahrady zle třísní kvetoucí jméno, jimž tebe zvou!

A v jakou sladkou ctnost ukrýváš svoje zrady! I ten, kdo hovoří o tom, jak trávíš dni, a lehkovážně se dotkne tvé nestálosti, třebas tě pokáral, je to zas chválení, sotva tě jmenuje, už tě všech výtek zprostil!

Ach, jaký palác se dostal těm neřestím,které si našly dům v tobě,můj znejmilejší, kde závoj krásy vždy přikryje každý stín a kde je pro pohled všecko hned líbeznější.
Važ si té výsady, ty moje drahé srdce : i nejostřejší nůž se ztupí v špatné ruce!

ORIGINÁL:
How sweet and lovely dost thou make the shame
Which, like a canker in the fragrant rose,
Doth spot the beauty of thy budding name!
O, in what sweets dost thou thy sins enclose!
That tongue that tells the story of thy days,
Making lascivious comments on thy sport,
Cannot dispraise but in a kind of praise;
Naming thy name blesses an ill report.
O, what a mansion have those vices got
Which for their habitation chose out thee,
Where beauty's veil doth cover every blot,
And all things turn to fair that eyes can see!
Take heed, dear heart, of this large privilege;
The hardest knife ill-used doth lose his edge.

Antonio Banderas ft. Sarah Brightman - Phantom of the opera

8. května 2009 v 0:44 | Kejtyna |  ×Hudba×

Fantom opery...Můžete výše shlédnout fantastické provedení úžasné opery. O Sarah je její talent známý, ale Antonia slyším poprvé a upřímně řečeno zpívá to líp než ten tajtrlík ve filmu z r. 2004. Vážně dodává roli jisto osobitost, kterou ta filmová postrádá na jednu stranu vyjadřuje strašidelného fantoma a na druhou stranu sexy trpitele...

Pozdrav z Alp

12. dubna 2009 v 7:51 | Kejtyna |  ×Obrázky×
Část Mölltarenského ledovce, okres Spittal, jižní Rakousko, březen 2009. Vřele doporučuju, je to tam úžasný :)

Místo k sezení

16. března 2009 v 20:18 | Kejtyna |  ×Úvahy×
Také dojíždíte do školy či práce busem? Jistě to znáte - hlava na hlavě, když máte štěstí - sednete si, a když ne, tak patříte mezi těch pár "vlajících na tyči".
Spousta sedících pozoruje nově příchozí. Mladí, staří, veselí, smutní, většinou obtěžkáni taškami, batohy či francouzskými holemi. Občas, když nastoupí někdo starý nebo (nedejbože) s dítětem ozvou se slova, která v tomto kontextu slýcháme čím dál řídčeji: "Sedněte si, já postojím." načež se autor postaví a poodstoupí, aby si mohl sednout ten, kdo to podle něj potřebuje více.
Jenomže čím déle jezdím, tím silnější mám dojem, že tato věta je ojedinělejší a ze stěn autobusů se pomalu vytrácí. Proč? Ubývá snad starých, nemocných nebo maminek s dětmi? Ne, je jich pořád stejně, ne-li ještě víc, pokud statistiky nelžou.
Každý, kdo sedí většinou bez zájmu sleduje okolí. Někdo se zase v duchu omlouvá: "Proč si mám stoupat zrovna já, jsou tu i jiní, mnohem mladší a já jsem tak unavený/á ze školy (práce)…" A tak nakonec nebohá seniorka zůstává napospas svým křehkým nohám a ostatním cestujícím. Je to možná tím, že máme každý v hlavě jakousi stupnici, kterou se nevědomky řídíme, když přemýšlíme nad 'místem k sezení'.
  1. Věk stojáka. Spousta lidí neustále v duchu posouvá tu pomyslnou věkovou hranici. Je to nad 40? Nad 50? Nad 60? Nebo pustíme prostě jen toho, kdo vypadá, že mu sezení prospěje víc než nám?
  2. Náš věk. Zde nastupují na řadu výmluvy typu: "A proč já, když je tu tolik jiných, proč si třeba nestoupne jedna s těch pěti desítek tam ve předu? Takové by se do autobusu neměly ani pouštět. " Než se ovšem rozmyslíte, tak stařenku pustí někdo jiný.
  3. Pohlaví dotyčného. Zde se hodí pár cizích slovíček - diskriminace a emancipace. To, že pustíte si sednout muže, je mnohem méně pravděpodobnější než to, že pustíte ženu. Řeknete si: "A proč bych jako měla pouštět chlapa? A co že je mu 70 a že sotva stojí na nohou (přeháním), je to chlap a ti mají být galantní, to já mám sedět. " Ale dámy, co naše sladká doba emancipace? Na jedné internetové diskuzi jsem narazila na smutný fakt, že maminku na mateřské pustí skoro každý, ale kolik chlapů s dítětem si sedne v plném autobuse?
Nedávno jsem jela ve stoje v autobuse a náhodou jsem zaslechla, jak baví dvě dámy v letech. Sledovaly při tom dívky, které seděly a ty dvě paní nechaly stát. Dámy hovořily právě o tom, že při svých křečových žilách, rozvrzaných kolenech a bůhvíčem ještě musí stát. Jedna trefně argumentovala: "Jen je nech, až budů staré, taky je nikdo nepustí sednůt, tož ať si posedíja. " A je to fakt. Zkuste si jen na okamžik představit, jak budete schvácení nemocemi za pár desítek let jezdit autobusy, ve stoje, obtěžkáni taškami z Billy a Bůh ví čeho ještě, cestovat autobusem a ve stoje pozorovat, jak si mladí vezou zadky.
Takže až příště pojedete autobusem, pozorně se rozhlédněte a zamyslete se nad mými slovy.

Zima 09

18. ledna 2009 v 17:55 | Kejtyna |  ×Obrázky×


No co k tomu dodat...snad jen hezkýho Ježíška a šťastnej novej rok (hohoho)

O novém roku, bolesti a jiných depresivních tématech

21. prosince 2008 v 20:09 | Kejtyna |  ×Něco o mě×
Tak je tu další rok na spadnutí. Říká se na nový o slepičí krok, nebo tak nějak. Podle mě si spíš lidé obouvají sedmimílové boty od krejčíka z pohádky a šineme si to sedmimílovými kroky daleko.
Nový rok je tady a já si za pár uplynulých měsíců uvědomila, že blogy jsou spíš pro (bez urážky) třináctileté fanynky Tokio Hotel nebo pro dvanáctileté kluky, kteří kam nemají dávat obrázky aut či hacknute mp3jky než pro začínající žurnalistku (dovolíte-li mi se takto zváti).
Ovšem nechci tu polemizovat o fanoušcích skupiny Zezáhrobí, to ne (nejspíš by mě mohl potom někdo velice nápadně se podobající věrné kopii Billa Kaulitze ušlapat v parku nebo tak něco).
Spíš mě zajímá pojem fyzická bolest. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak mě napadlo, že fyzická bolest je vlastně relativní pojem. Vždyť co je to bolest? To je pouze stav těla, ne duše. Razím tezi, že se můžeme od fyzické bolesti odpoutat. Vlastně to není z mé hlavy, mám dojem, že už to řekl někdo přede mnou (že by Dálajláma? ).
Narozdíl od psychické bolesti tu fyzickou můžeme "pustit z hlavy". Psychické bolesti se čověk nezbaví, ta trvá mnohem déle než bolest fyzická. Už dlouho se chystám si přečíst Tuláka po hvězdách od Jacka Londona, ale pořád se k tomu nějak nemám. Tato kniha se přímo zabývá tím, jak člověk silou vlastní vůle může oddělit duši od těla.